Vztahy přes vesmír

Vztahy jsou slovem tak nesmírně komplikovaným, až to snad ani není možné. Již v dobách dřívějších byly prakticky necharakterizovatelné, avšak my jim dnes přidáváme ještě nový rozměr. Zamysleli jsme se a stvořili vztahy, které prakticky neexistují, vztahy, které jaksi poletují mezi námi po nebi a dostávají se až do nekonečného a neprobádaného kosmu. Vztahy, které se nedají pochopit, uchopit ani spatřit, vztahy, které nemáme, jen si je myslíme a myslí si je ještě někdo třetí, někdo, kdo je také jen neskutečný, někdo s umělým mozkem a bez duše. Ten někdo je počítač (tablet, telefon, notebook, to je jedno – prostě počítač). Věc plná mikroelektrických součástek, věc plná obvodů a čipů, věc, kde přeskakují elektrony z místa na místo – a taková věc určuje naše vztahy, vidí do nich a co více, přenáší je, je jejich majitelem.
virtuální vztahy

Proč mi to vadí, když my sami fungujeme jen na principu elektromagnetických výbojů, když náš mozek pracuje také jako nějaký čip, když všechny naše vztahy a city jsou zapříčiněny jen nějakým vyplavením hormonů? Protože v nás je ještě něco. Něco, co jsme dosud nepoznali a nepochopili. Něco, co je skrytým tajemstvím života a to je právě ta schopnost cítit a tvořit, přemýšlet a vytvářet vztahy, vymýšlet nové věci jen tak, sami od sebe. Jsme lidé. Ať jsou naše hlavy sebe víc automatické a strojové, je tam ještě nějak součástka, která nám doposud uniká. Je to nějaký emoční čip. To je na nás krásné.

Ale zpět k tématu. My jsme tedy svěřili své emoce počítačům, necháváme je plout virtuálním imaginárním prostorem internetu, necháváme ty stroje, ať o nás všechno vědí, ať o nás rozhodují, jen ať to máme co nejjednodušší. A tak se postupně vážeme citově k někomu na druhé straně, k někomu cizímu a nevyzpytatelnému, ani nevíme, zda se nevážeme k nějakému stroji. A to vše jen kvůli slovům, jen kvůli nějakým prchavým slovům, která se k nám dostanou přes přestupní stanici ve vesmíru. Vážeme se a vytváříme vztahy s lidmi, které ani neznáme. To je proti zákonům přírody, proti zákonům lidství. A zároveň je to náš velký úspěch – obalamucení našeho vnitřního emočního čipu, obelhání sebe sama.
opice a žena
Dokážeme mu namluvit, že toho člověka vlastně známe. Ale pravda je opakem. Neznáme nic a poslední dobou čím dál tím méně. Nastává doba velkého odcizení a naše vztahy praskají ve švech. Pokud nepotřebujeme mít sebe navzájem nablízku, jak chceme obelhat sexuální touhy? A jak se budeme rozmnožovat? Pošleme snad spermie přes vesmír někomu, koho (alespoň si to budeme myslet) milujeme?